Slavnost se konala v Palais de l´Institut de France – přes Seinu přímo proti Louvru. Kruhová aula pod centrální kopulí, s velkoplošnými obrazovkami, je místo přímo předurčené k těmto slavnostním příležitostem: pohodlná sedadla v soustředných kruzích jsou doplněna malou katedrou pro tři předsedající členy Académie a pultíkem pro řečníka (viz foto). Prostor z jedné čtvrtiny zaplnili akademici a ze tří čtvrtin představitelé evropského tanečního umění, lidé spjatí s Kyliánovou, zatím přesně padesátiletou, uměleckou kariérou. Vedle choreografických hvězd jako Mats Ek a Nacho Duato jsme mohli vidět mnoho osobností jeho „rodného“ Nederlands Dans Theater 1, 2 i 3, dále tanečníky z několika špičkových evropských divadel, kde pracoval a kde zanechal výraznou uměleckou stopu. Také česká umělecká komunita byla reprezentativní (raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl).
Příchod Princezny Hannoverské a později cca dvaceti akademiků v tradičních zlatem vyšívaných oblecích, doplněných o další symboly a vyznamenání, zdravila čestná stráž v historizujících uniformách s nablýskanými šavlemi a za doprovodu bubeníka. Po nezbytných projevech, které z různých pohledů prezentovaly Jiřího Kyliána jako světového umělce (to všechno už bylo mnohokrát popsáno) vystoupil sám oslavenec a poděkoval Akademii za významnou poctu, vyzdvihl svou příslušnost k umělecké komunitě tanečního světa, pochválil akademiky, že – vlastně až kvůli němu – založili již devátou kategorii „choreograf“. Připomněl, že dva jeho starší kolegové a vynikající umělci – Maurice Béjart a Marcel Marceau – byli přijati do Académie ještě ve volné kategorii – jakoby „nezařaditelní“. Oslavenec samozřejmě pozdravil „své“ tanečníky a spolupracovníky a poděkoval za úžasné zážitky při společné umělecké práci. Na závěr upozornil, že na tomto místě ještě nikdy nezazněla čeština ….. takže toho využil a poslední dvě věty řekl česky. Sklidil nekonečný potlesk, všichni jsme povstali a každý po svém (jistě) přemýšlel, co to všechno znamená pro taneční umění. Doufám, že, my Češi, jsme v tu chvíli zpytovali svědomí, co všechno ještě musíme udělat doma pro to, aby tanec i zde získal důstojné a naprosto zasloužené místo mezi „krásnými uměními“?!
Následoval umělecký program: hudební sextet (dvoje housle, viola, violoncello, historický kontrabas) řízený jedním z akademiků u spinetu. Vybrali čtyři sta let starou hudbu Henryho Purcella s jedním mužským a jedním ženským pěveckým sólem. Po úvodních akordech se na centrálním schodišti zjevila Sabina Kupferberg – Kyliánova životní družka a umělecká múza. V bizardním kostýmu s nařasenou rudou sukní a s tvrdým žlutým trychtýřem v pase obráceným vzhůru. Bílý klaunský obličej, drastické černé stíny kolem očí i dva načesané drdoly po stranách hlavy, perfektně dokreslovaly barokní hudbu i zpěv. Pódiem byl pouze úzký, cca 4 metry v průměru široký kruh ve středu auly, nicméně tanečnice využila především velmi expresívní mimiku a gestiku směřovanou postupně do všech stran sálu. Opravdu dokonale promyšlené minimalistické možnosti prostředí zdánlivě naprosto nevyužitelného pro tanec.
Závěr ceremoniálu již byl věnován „instalaci“ nového akademika – vlastní meč musí nový člen sám navrhnout a ozdobit symboly svého žánru. Jiří Kylián našel 5 500 let starou sošku egyptské tanečnice, kterou nechal v newyorkském muzeu nascanovat ve 3D a vyrobit nizozemským výtvarníkem. Ikonickou sošku doplnil dvěma perutěmi malého ptáčka tak, aby dojem funkční rukojeti meče byl dokonalý (viz foto). Meč oslavenci předala po krátkém projevu přímo Princezna Hanoverská a tím oficiální část skončila – opět dlouhotrvajícím potleskem vstoje.
Na chodbě institutu jsme ještě desítky minut čekali, až se budeme moci s Jiřím aspoň krátce pozdravit a prohodit pár slov, pak si ho někam odvedli akademici a my ostatní jsme na nádvoří areálu mohli ochutnat dobré francouzské víno a pozdravit dávné přátele. Byla to velmi povznášející společnost lidí, kteří mají ve tvářích vepsány nesmazatelné dramatické zážitky: hory propocených trikotů i světla ramp, desítky let tvrdé fyzické dřiny a psychických útrap, nejistoty, odhodlání a nakonec úlevy a nadšení při naplňování geniálních uměleckých vizí českého choreografa. Přes všechno, co musím přetrpět v české kultuře, jsem vděčný, že jsem mohl žít právě v takové době a užívat si umělecké práce a pomoci a přátelství právě takového člověka jakým je Jiří Kylián!
Při cestě na letiště CDG dne 13. března 2019
Antonín Schneider
